GRUZIE: 1 krátký příběh na závěr. Ano, okradli nás!

Nevím, kde jsem...

Skrz mlhu spícího vědomí vnímám jen nazelenalé světlo začínajícího dne.

Nazelenalé? Aha, jsem ve stanu, no jasně.

Zůstávám ležet se zavřenýma očima...

Tráva poeticky šumí, jak to jenom tráva umí.

Nějaký exotický pták za stanem už hodinu v kuse vytrvale trylkuje.

Mám ráda to slovo, „trylkuje“, když ho používám, cítím se jako František Hrubín.

Po chvíli už si říkám, jestli by toho ten exot nechtěl nechat, než mi dojde, že si trylkuje kankán. Operetní opeřenec na gruzínském venkově?

Vlastně ne, na gruzínském hřbitově, dojde mi vzápětí.

Najednou jsem zcela při vědomí a hlavou mi běží všechny události včerejšího večera. Všechny, které si pamatuju.

Vzpomínkám dominují zejména decilitry čiré pálenky.

Takže my jsme vážně postavili stan na hřbitově.

A co náš angažovaný taxikář, který může za to, že mě teď bolí hlava?

Pomalu se rozpomínám.

Odjel kolem třetí ráno poté, co mě Evka skoro násilím narvala do stanu a týpka jsme odporoučely se slibem, že nás ráno může doprovodit nahoru pod Kazbeg a ukázat nám kostel Svaté Trojice.

Odjel Ladou stejně tak, jako přijel. I tu pálenku si vezl s sebou. V krvi.

Doufaly jsme, že jsme se ho nadobro zbavily...

S takovou opicí přece nikdo nemůže vstát v sedm ráno a jít na Kazbeg (minimálně já to asi nezvládnu).

Opak je pravdou.

Pro příležitostného alkoholika hodina nekřesťanská a Benjen už je nastartovanej na pochod.

Celou nástupovou cestu tedy absolvujeme v doprovodu. U kostela se třikrát pokřižuje a třikrát políbí krucifix, než se s námi nadobro rozloučí.

Uf.

Příliš přátelský Benjen však viděl, kam jsme si před cestou na Kazbeg schovaly přebytečné věci, a nezapomněl je cestou dolů všechny ukrást.

Poučení pro příště?

Chcete-li se vyhnout nechtěné společnosti a ušetřit si pětitisícovou ztrátu, nejezděte chlastat s taxikáři na hřbitov.

Blíží se však vrchol gruzínského výletu.

Vyrážíme na Kazbeg, třetí nejvyšší horu Gruzie.

Dobývat vrchol v džínách a sandálech by bylo skutečné punkerství, avšak kvůli kvalitě místní záchranné služby si to raději odpustím.

Náš cíl je dostat se alespoň do base campu.

Stanujeme zhruba v třech a půl tisících.

Je mi špatně.

Dost špatně. Můžu mít výškovou nemoc? Tak brzo?

Málem si pozvracím ponožky, točí se mi hlava. Zaplouvám do péřového spacáku a usínám.

Horolezec hadr. Jestli mi zítra nebude líp, nemá smysl pokračovat.

Je mi líp, a i počasí nám přeje. Base camp Kazbegu dobýváme s azurovou oblohou a sluncem v zádech.

Horské porno, co víc si přát.

Od kýčovitě barevné chaty vypadá vrchol Kazbegu jak hromada sněhu na sáňkování.

Zdání však klame, skupina Italů sestupujících z vrcholu vypadají, že zažili pěkně náročnou koulovačku. Ověšení batožinou, motykami i mačkami udiveně pozorují naše trekové hole a kraťasy.

Horu objímá studený vítr, čas vytáhnout péřovku.

Postupujeme vyšlapanou cestou ještě výše, nad základní tábor.

U železného kříže, ve 4 000 metrech nad mořem, oficiálně ukončujeme expedici.

Kavkazský hype.

Dostala jsem se nejvýš, co jsem kdy byla. 

Pozoruješ vrcholky špičatých hor a úsměv svojí parťačky. Jsem šťastná.

Jednou se sem vrátím, ověšená železem, a pak tu sáňkovací hroudu vylezu až na vrchol!

 

Neznámá Gruzie v tvojí režii...

Gruzínský příběh je u konce. Alespoň prozatím. V několikadílném seriálu jsem vyprávěla ty nejvíc autentické zážitky, které se mi přihodili za 14 dní na Kavkazu.
Čtyřdenní puťák na koních, 360° výhledy na hory, zvířata až do obýváku, alkoholismus s domorodci, kempování na hřbitově, dobytí base campu třetí nejvyšší hory a mnohem, mnohem víc.
Teď je řada na Tobě.  Jaký bude Tvůj příběh? Napiš mi to na Facebook. Budu se těšit na tvé vyprávění!
Věřím, že Tě články inspirovaly. Abych Ti usnadnila organizaci dobrodrůža, tady je pár užitečných informací na závěr: 6 základních věcí, které byste měli znát před výletem do Gruzie.

Hodně štěstí na cesty. Následuj horizont!

Gruzie východ stan punkování hory výjezd putování Kazbeg basecamp horolezení