GRUZIE: Až na konec světa...

Kamkoliv se chcete v Gruzii vydat, téměř všechny cesty vás zavedou do hlavního města Tbilisi. Nemáte moc na výběr, silnice se od hlavního města rozlézají jako mnohonohý pavouk, zato komunikace v horských oblastech připomíná středověk. Jedete padesát kilometrů do horské vesnice, a když se náhodou chcete přemístit do druhé vesnice za kopcem, musíte se buď teleportovat přes horský hřeben, nebo se vrátit zpět na rozcestník v hlavním městě. Nebo můžete jet na koni, což je asi nejzábavnější varianta!

Nasedáme do maršrutky spolu s rajčaty, domorodci, ruskými výletníky a jejich alkoholem. Jedeme do Shatili, pohraniční vesnice, odkud nás čeká třídenní puťák na koňských hřbetech. Tahle akce byl můj dlouholetý sen! Vyrazit na koních poznávat cizí zemi. Původní plán byl, že si koně koupím, a potom ho prodám, pustím do divočiny, nebo namelu do salámu. Nakonec se mi ale celá akce zdála příliš komplikovaná, zejména proto, že nevím, jak bych tolik koňských klobás dovezla domů nezkažených.

Začala jsem se poohlížet po jiné variantě, až jsem se přes web www.dogruzie.cz spojila s Ivanou, zkušenou paní cestovatelkou, která je v Gruzii jako doma. Doufala jsem v existenci turistických jízdáren nebo agentur, které se na vyjížďky specializují. Ivana mě ale vyvedla z omylu, nic takového v Gruzii oficiálně neexistuje. Měla pro mě ale nabídku, shodou okolností její přátelé vlastní stádo koní, na kterých puťáky pro turisty přece jen pořádají. Bez její pomoci bych se s nimi asi těžko spojila, ba se o nich vůbec dozvěděla. Takhle však byl můj plán již na dosah ruky.

Ivana zařídila vše potřebné. V Shatili jsme se měli sejít s jejím kamarádem Levanem, který nám na koních bude dělat průvodce. Domluvili jsme termín, ve kterém jede do Shatili jediný spoj, dostali podrobné instrukce a doufali, že akce proběhne podle plánu. Deformovaní moderní dobou jsme zvyklí všechno ještě třikrát potvrzovat telefonicky. Nyní jsme byli odkázáni na dobré slovo. Gruzínskou simku jsme neměli, v horách dost často není signál, natož internet.

Byl to trochu nezvyk, jet celý den po cestě připomínající tankodrom, stoupat s busíkem po strmých úbočích bez svodidel a za celou dobu potkat jen jednoho baču. Někde na půl cesty do Shatili byl ale dokonce supermarket! Tedy sámoška zřízená místními „osadníky“ speciálně kvůli naší autobusové lince. Piju studenou colu a najednou slyším z dálky řev motoru. Za chvíli se na štěrkové cestě objevily dvě terénní motorky. Kdy si ti kluci sundali helmy, málem jsem šla do kolen. Jeden byl Švéd a druhý Němec, na cestě byli už přes měsíc a plánovali dojet až do Mongolska. Vypadali jako hrdinové z dobrodružných knížek, rytíři na motorových ořích. Těžce inspirační záležitost, rozhodla jsem se, že takovou expedici taky jednou podniknu. Kluci zmizeli v prachu a my se kodrcali maršrutkou dál. Taková motorka, hm, to teda chceš!

Na místě. Myslela jsem, že Shatili je turistická destinace, alespoň tak mě informovala Wikipedie. Jaké bylo moje překvapení, když v cílové stanici byla jen rozpadlá zřícenina pevnosti, několik chatrčí, rozvodněná řeka a pár týpků vyveselených nad lahvemi s vínem. To všechno zasazené mezi ostrá horská úbočí přes které se vytrvale valily polštáře mlhy.

Vesnice na konci světa. Naši ruští spolucestovatelé si přitáhli plátěné tenisky a popruhy krosen a chystali se vstříc horskému průsmyku. Ptali jsme se jich, jestli se náhodou nezbláznili, že je nahoře bezmála metr sněhu. Prý i padají laviny, dozvěděli jsme se od místních. V těch šusťákovkách vyloženě dobrý nápad. „Charašo, my z Ruska, nás mnogo!“ Přáli jsme jim hodně štěstí. Asi ho měli, protože zpětně jsem se dozvěděli, že je v jejich letních outfitech pohraničáři do průsmyku odmítli pustit.

Nám ale zbývalo vyřešit důležitější problém, kde je sakra Levan? Stály jsme u řeky, pantomimou se vyptávaly místních na našeho průvodce, ale krom pozvání na víno jsme se nedočkali žádné rozumné odpovědi. To je legrace, co tady jako budem dělat? Další autobus zpátky jede až za 3 dny! Kdyby se aspoň dalo jít kam na výlet, ale kopce drží vesnici v pevném sevření a o pár kilometrů dál jsou už jenom ruské hranice. Jdeme hledat Levana na vlastní pěst.

Kroužíme vesnicí jak zmatené včely, a protože jsme na místní poměry nestandardně extravagantní, působíme pobavení i u té hrstky místních rezidentů, co nás pozorují. Směju se sama pro sebe nad ironií situace, když v tom se objevuje náš průvodce. Pod dubem za dubem, Levani vypadá jako loupežník nebo prvotřídní terorista. Mladej terorista, nebude starší než my. S klidem si nahodí na ramena oba dva naše dvacetikilové batohy a jde se ke koním.

Na louce je několik ořů i s hříbátky a opodál bydlí Levanovi rodiče. Krásné místo. Stavíme stan hned u koní s výhledem do údolí, na pevnost i na malou kapličku. Až do setmění lovím neposedné hříbě, které uteklo z vodítka. Neúspěšně. Chtěla jsem se předvést, jaký jsem kovboj. Stejně ho museli chytat do lasa. Kéž bych příště tak nemachrovala! Moje koňácké schopnosti jsou ty tam a moje ego taky. Je čas jít spát. Ráno vyrážíme s karavanou! :D

 

Gruzie východ stan výlet punkování hory sever výjezd karavana