GRUZIE: Hostel a jiné horory

Když potřebujete v cizí zemi bezpečně přečkat do rána...

Příběhy z hostelů a ubytoven by vydaly na nejednu knihu černého humoru. To je tak, když půl dne jedete maršrutkou ve směru předem určeném, a těsně před setměním jste vyloženi v centru cizího města cizí země, že prý dál už se dneska nejede. Ulice vypadají liduprázdně, neboť v tuto hodinu je každý správný občan doma u večeře. Sem tam potkáváte týpky ve věku od třiceti do sta, ale přesný věk si odhadnout netroufáte, protože kartony cigaret se vepisují Gruzíncům do tváří obdobně jako piva do českých pupků. Jsme asi nejmladší exempláře, potažmo exemplářky, široko daleko.

Vyvstává otázka, kde budeme spát?

Pokud jste otrlejší povahy, můžete v Gruzii zastanovat kdekoliv v příkopu, a to nejhorší, co se vám může stát, je, že si s vámi přijde někdo popovídat.

Obecně takové akce ale mnohem raději podnikám s parťákem, než s parťačkou, ať už parťákem myslím příslušníka mužského pohlaví, a nebo prostě jen svůj oblíbený pepřák na medvědy

(ano, vážně mám pepřák na mědvědy, vypadá jako malý hasičák a propašovala jsem ho z Kanady, má dosah až deset metrů a použití na lidi je, prý, zakázané – raději mě na ulici nepřekvapujte, když o vás nevím!).

Ještě z busíku jsem si všimla cedule „Hostel“ v ulici poblíž, dokonce s odkazem na facebookovou stránku. To mě zaujalo. Internet v Gruzii sice mají, ale v praxi stále raději využívají tichou poštu a poštovní holuby. Protože nemáme kam hlavu složit, jdeme zjistit co a jak. Cedule na vratech vybetonovaného dvora zve návštěvníky do velkého domu se zabedněnými okny. Od sousedů se na nás usmívá pětice chlápků z autodílny. Na reklamě hostelu je kontakt na majitele.

Pouliční two-girls show 

Za chvíli už nejtlustší z automechaniků ťuká na svém placaté telefonu Google translator, nejaktivnější trhá u cesty kytice z bílokvětého roští a dvoří se Evě, zatímco další dva se ho v tom snaží usilovně předběhnout. Já jsme plně zaměstnaná komunikací (částečně pantomimou) s nejvíce anglicky mluvícím týpkem, který narozdíl od zbytku vypadá trochu méně jako reklama na melouny, a hned volá majiteli hostelu, aby nám pomohl zajistit ubytování.

Majitel, jak se ukázalo, umí perfektně anglicky, takže jsem si mohla vše vyjednat svépomocí. Bohužel je prý právě mimo město, ale pošle kolegu, který nás ubytuje. No problem. Mezitím, co telefonuju a vyjednávám, se kolem nás seběhla snad půlka města. Pánové na sebe střídavě pořvávají a střídavě zuřivě překládají do lámané angličtiny všechny možné nabídky alternativního ubytování, zatímco jediný anglicky mluvící mi nabízí odvoz a horské výlety pod vedením jeho agentury. Babuška u silnice si zavolala kamarádky, ať se na nás jsou taky podívat. I já dostávám jeden svazek přerostlého heřmánku. Gentlemani.

 

Představení vrcholí s příjezdem ubytovatele. Ubytovatel, narozdíl od majitele, gavarí jenom paně málo pa rusky. No výborný. Odcházíme se podívat do betonového areálu, které se nám má stát útočištěm. Publikum poslušně vyčkává za branou a čeká na další kolo autogramů.

 

Jímají mě mdloby když vydím, kam jsme se to dostaly. Hostel funguje jako nárazová ubytovna, která se otevírá skutečně jen když si někdo zavolá.

Žádná recepce, žádný stálý personál, prostě starý zabedněný barák in the middle of nowhere, v okrajové čtvrti většího města.

 

Jen co ubytovatel otevře dveře, ocitáme se doslova a do písmene na zámku! Interiér o pěti obřích pokojích zdobených směsicí nóbl stylů, zejména secese. Nechybí ani popelník aka soška andělíčka, zelené vzorované tapety, přehnaně vyřezávaný nábytek, obrovský křišťálový lustr a obrazy divných lidí. Nejvíc mě znervózňuje, jak veliké jsou to prostory, a že, naštěstí i naneštěstí, tu budeme uplně samy.

Okna jsou sice zabedněná, ale ne všechna, co je v dolním patře, to nemáme ani tušení, a na ulici trpělivě vyčkává skupina bezmála sedmi týpků, kteří všichni vědí, že se tu chystáme přespat. Najednou mi celá vize stanování v příkopě připadá o trochu méně děsivá.

Stmívá se, musíme se rozhodnout. Nakonec říkáme ano.

Usazujeme se na zápraží na jednu sváteční cigaretku a ubytovatel nám ochotně vaří kávu. Znenadání si to po schodech přihasí banda našich obdivovatelů již v redukované počtu čtyř statečných a online překladače. Celá sranda s návrhy a odmítáním se opakuje ještě jednou. Poté ještě potřetí, kdy odmítáme i večeři all inclusive, výletní jachtu (asi na rybníce?) a pětihvězdičkový hotel, to vše „zdarma“.

 

Zcela zničené se těšíme jen na to jít si lehnout, ale ubytovatel předvádí rituální tanec s klíči a kohoutky, rozuměj potřebu popsat, kde je v bytě který vypínač, kterým kohoutkem se otáčí doprava a doleva, jak funguje varná konvice a jak se splachuje záchod. Po době neúměrně dlouhé naší únavě konečně odchází. Zamykáme na dva západy a propadáme hybernaci.

 

Ťuk ťuk, neuběhlo ani pět minut, a někdo klepe na zamřížované okno.

 

Faaajn, něco si tu zapoměl, beru zmenšenou verzi svého medvědího pepřáku a jdeme se podívat, co chce. Hlásí se ubytovatel, pouštíme ho dovnitř, prý zapoměl nainstalovat WiFi. Marná snaha vysvětlovat, že ze všeho nejvíc chceme jít spát. Kohoutky a internet se prostě musí otáčet ve správném směru. WiFi je rozbitá, týpek si volá posilu. Znenadání se objevuje Japonec-technik. No jak ti to dělají, že jsou vždycky všude! Jestlipak si je nepěstují dole ve sklepě?

 

Japonec nedává, volá další posily. Přichází týpek, tělem i myslí Láďa Hruška – s poruchou řeči a v bílém nátělníku povídá „Hmpf“ na pozdrav, a společnou kooperací muži činu spravují WiFinu. Odcházejí o půl hodiny později. Je jedenáct hodin v noci. Zamykáme na dva západy a chystáme se do sprchy.

 

Ťuk ťuk, neuběhlo ani deset minut!! Tak vážně ale, co je zas? Hlavně už je nám divné, co pořád můžou chtít? Čekáme, že je to přestane bavit. Ťuk ťuk ťuk, vytrvale dalších několik minut. Tyvole. Znovu se oblékáme a vyrážíme ke dveřím. Nastražuju pepřák, Evka otevírá klíčem v zámku .....

 

...a do předsíně skočí Láďa Hruška, chlupy přes nátělník celé naježené.

 

 

„Hmpf“ povídá na pozdrav, obejde nás obloukem a žene se do nitra ubytovny. Zůstáváme stát jako opařené, málem jsem ho sprejem okořenila jak vepřový biftek. V obýváku s radostným „hmpf heheh“ vítězoslavně bere zapomenutý kabel a pápápá zase odchází. S pocuchanými nervy zamykáme na petlici.

 

Ťuk ťuk ťuk! Ne, nedělam si srandu. Tentokrát jsme už ale neotevřely. Ať to byl Láďa „tu kabel“ nebo kdokoliv jiný. O půlnoci konečně odcházíme spát. Ze zdi na mě shlíží obraz aristokrata a jeho přiblblého koně s vypoulenýma bulvama. I stěny tu mají oči.

 

 

Snad z revolty, snad z čiré zvědavosti, zkouší Evka po ránu pepřák uprostřed obyváku. Jen tak ledabyle stiskne spoušť, což ale stačí k tomu, aby jsme si urychleně sbalily a klíče předávaly s tuberáckým kašlem a očima jak reflektory. A já se obávám, že pokud neumřeli, větrají tam dodnes.

 

Pokud i vy chcete zažít noc na zámku, můžete majiteli olajkovat Facebook a zařídit si rezervaci, kdyby náhodou měli plno :-D Jak už víte, zejména před vchodem se občas stojí fronty...

No a jestli vás zajímá, jak to všechno začalo, čekujte předchozí gruzínské díly ;-)

 

Gruzie východ