GRUZIE: Na divokém východě!

Dům našich hostitelů se ani nedá považovat za dům. Dřevěný přístřešek s chatičkou, kterou by se mohl chlubit nejeden nadšený zahrádkář. Uvnitř kamna, malá kuchyňka...co víc si přát! Při jídle mezi sebou místní neustále vtipkují a téměř pořád se něčemu smějí. Nic jim tady nechybí a vypadají jako nejvyrovnanější lidé, které jsem kdy potkala. Levan sedlá koně.

Dneska prý pojedeme na jednodenní testovací vyjížďku, abychom se sžily s koňmi.

Zdravím svého nového oře, jehož jméno neumím vyslovit, a tak mu říkám „Malej Hnědej“. Je skvělej, Malej Hnědej, podsaditý se silnýma nohama a poslušnější než pejsek. Dnes ještě jedeme bez brašen, tak doufám, že se trochu proběhneme. 

Evka svého horse přezdívá na Horsta, a musím říct, že by to oběma v televizi moc slušelo, klidně i v reklamě na mixéry...

Levan jede v čele karavany na bílém hřebci a tváří se jako Sandokan. Mohl by z fleku rovnou na casting. Má postavu, kterou s oblibou přezdívám fitness-melounář. Pro představu si vezměte do podpaží dva melouny a projděte se s nimi po bytě. Když si navíc na hlavu uvázal pirátský šátek a k pasu přidělal třiceti centimetrový tesák, málem jsme smíchy padaly z koní.

Dvacet čtyři let testosteronu v loupežnickém balení.

Svítí sluníčko a vyrážíme podél řeky na průzkum údolí Shatili. Českou potkáváme strážníky, ale protože nerozumím ani slovo, nevím, jestli jedeme na otočku do Ruska, nebo jen kopírujeme hranice.

Fotit si je nesmím. Strážníky ani hranice. 

Ze sedla je nejkrásnější pohled na svět. Zejména když je k sedlu přidělaný obrovský polštář pod zadek. Jedu si jako na gauči a pozoruju staré strážní pevnosti rozeseté podél celého údolí. Zcela bezkonkurenční byl ale malý kamenný domeček s pozoruhodnou zahrádkou.

Na rozloze menšího fotbalového hřiště tu rostl neprostupný prales ganji.

Tak už chápu, proč se tu všichni tak smějí.

Když začalo pršet, rozhodl vůdce stáda, že zrychlíme tempo. Můj Malej Hnědej se změnil v turbokoníčka a rozhodl se převzít velení. Nebránila jsem mu v tom. Bílý hřebec si to odmítal nechat líbit, a rozhycovaná zvířata se řítila po štěrkové cestě jak na Velké Pardubické.

Bláto mi nacákalo snad i pod oční víčka a jenom jsem doufala, že je koníček nakovaný na všechny nohy jako čtyřkolka.

Snad bude spolehlivě držet do zatáček. Ta 90° odbočka na kraji srázu mě dost děsila, ale Hnědej se nenechal zabrzdit ani náhodou. Doufala jsem, že se Evka na Horstovi pevně drží a nevlaje za ním jako šála. Co jí taky zbývá!

Bereme zatáčku v těžkém náklonu a já si říkám, že vlastně tu motorku ani nepotřebuju, stačí kvalitní oves a závodnické srdce.

Vyhráváme! To mě baví, satisfakce za to nechycené hříbě za včerejška! Blbý je, že to zvíře ne a ne zastavit, nakonec mi málem vykloubí palec, ale pověst krotitele už si nenechám vzít.

V největším lijáku se vracíme „domů“. Nad hrnkem kávy probíráme zážitky ze sedel a připravujeme se na zítřejší puťák. V péřovém spacáku dosušuju promoklé věci a je mi dobře, jako už dlouho ne. Všechny mé vize se stávají skutečností.

Se stanem nad hlavou děkuju za všechny zážitky.

Za skvělou společnost, za všechny lidi které jsem potkala a které ještě potkám.

Jo a taky se učíme gruzínsky, aby jsme mohli říct Levanovi aspoň „Dobré ráno!“. Bůhví, co jsme řekly místo toho, protože pak s námi celé dva dny nemluvil. Ale v horách nás nenechal a dokonce nás uchránil před nočními nájezdníky na oslech! O tom ale povyprávím zase příště...kdo má ty slohovky číst :)

A koho zajímá celý příběh, rozhodně si dejte první díl GRUZIE: Až na konec světa...

Gruzie východ stan punkování hory výjezd karavana závod