GRUZIE na koni a pěšky - Komu fouká na zadek?

Pod schody na letišti ve Tbilisi je umělý trávník. Přiletěly jsme do hlavního města v pozdních hodinách nočních, a na zeleném koberci spí bez rozdílu prestižní manažeři v oblecích, stejně jako smradlaví baťůžkáři ve propocených termotílkách. Na všech letištích je to stejné, akorát ne všude vám dopřejí ten luxus umělého trávníku, nýbrž velkoryse nabídnou studené kachličky. S podivem se pak smazávají veškeré socioekonomické rozdíly, když pasažeři, unavení po přeletu několika časových pásem, testují zubními implantáty tvrdost letištní dlažby, a čekají na další spoj.

Parkujeme se pod schody, zde je koncentrace rozvalených spáčů nějmenší. Jsou asi čtyři hodiny ráno, tak proč si nerozdělat pivo? Noc je sice stará ale nový den začne až za pár hodin. Jeden pečlivě šetřený lahvový cider na oslavu úspěšného letu a dobrou noc. Je potřeba si trochu odpočinout. S východem slunce začně i pochod na Východ – do země punkáčům zaslíbené, plné ostré pálenky, kynutých sýrových placek, svérázných osobitých lidí a divokých kopců, s porostem zelenějším než jakýkoli koberec – Vítejte v Gruzii!

 

Evka, moje parťačka, je charismatická ženská sršící energií na všechny strany. Slušivý outdoorový outfit zářící všemi barvami tuto skutečnost ještě podtrhuje. Dokonce i tyrkysový kineziotape na koleni je módní doplněk, a ne jen obyčejná náplast. Stručně řečeno spolu v této zemi vypadáme jako velmi exotické omalovánky na špacíru. Nebo návnada na štiky. (To, že jde ve skutečnosti spíš o kapry, ještě musíme zjistit). Jen co vyjdeme z letiště hledat autobus do města, setkáváme se tváří v tvář prvnímu domorodci. „Zdravas, děvočky!“ zubí se taxikář stojící přede dveřmi autobusu do centra, a zarytě opakuje, že do centra žádný autobus nejede. Obcházím ho tedy obloukem (jde to těžko, neustále se mi snaží přehradit cestu obřím břichem v kožené bundě) a chci se podívat na vývěsku na čelním skle vozu. Gruzínci mají specifický, ničemu nepodobný jazyk i písmo. Jejich hatlamatlatilka asi nejvíce připomíná ozdobné ornamenty na tapetách ve starobinci. Moc si z toho nepočtu. Přes taxikářův odpor do autobusu stejně nastoupíme, někam nás to přece doveze. Platíme o padesátinásobek méně, než na kolik by vyšel taxík. Jednu gruzínskou lari (cca 10 korun) za jednu cestu pro dva lidi, to je cena za Tbiliské MHD. Pro studentskou peněženku se to tu zdá více než přívětivé.

Po chvíli jsme pochopily i přepravu metrem. Je potřeba zakoupit u vlezu do metra místní lítačku a na tu si nechat nahrát kredit. Systém single jízdenek u podzemní dráhy nefunguje. Kdybychom nebyly zprvu tak zmatené, dalo by se metro uplně vynechat, protože systém žlutých minibusů funguje jako krevní oběh celého města. Jenže u metra alespoň víte, kam jedete a jak se to tam jmenuje, to v autobuse nikoliv. Můžete plus mínus odhadnout, jestli jste nastoupili alespoň ve správném směru, nebo se pa rusky zkusit zeptat. S angličtinou to v hlavním městě (u mladší generace) není tak zlé, ale kdekoliv jinde na ní můžete uplně zapomenout.

 

 

 

Hledáme hlavní autobusouvé nádraží a motáme se městem jak zmatené včely. Je s podivem, kolik se do jednoho minibusu vejde lidí. Jestli si myslíte, že Pražské MHD v dopravní špičce je hardcore, pak jste asi za mlada málo hráli Tetris. Můj zadek je nalepen mezi nákupní taškou a obličejem postarší paní. Do očí si hledím s pánem s kůží jako zmuchlané noviny. Zato Evky zadek demonstrativně čouhá z okýnka a vyvolává tak nadšené troubení, kdykoliv autobus zpomalí na semaforech. Do očí si nehledí s nikým (Evka, né zadek), protože nejblíže stojící mládenec se rukama opírá přímo vedle Evičky hlavy, a velmi nenápadně klopí zrak k jemu zajímavým oblastem. Není nad to jít chvíli pěšky. Pak například zjistíte, že nejoblíbenější gruzínské pivo je Kozel, a že největším kulturním zážitkem jsou veřejné záchodky.

 

Jak jsme se ztratily a našly nádraží? Jak jsme na tržnici hledaly bombu a dostaly se do střetu s policií? A jak to nakonec dopadlo? O tom zase příště :)