GRUZIE: Proč je dobré být holka na cestách?

Před stanem se mi pase kůň...

Nohy studí od mokré trávy a přes kýčovitě zelené kopce se valí obláčky mlhy. Na začátku údolí stojí několik kamenných strážních věží, které jsou po kopcích rozeseté v pravidelné síti. Pozůstatek válečné historie, Gruzínci to se svojí nezávislostí nikdy neměli dvakrát snadné. Na benzínovém vařiči ohříváme těstoviny a se zájmem pozorujeme okolní dění. Jeden by čekal, že když zakempujeme s karavanou v liduprázdném údolí, můžeme po zbytek dne tak akorát pozorovat trávu růst.

Místo toho se z opuštěné zříceniny na dně údolí vyrojí stádo ovcí a jako epidemie se rozlézají po okolních kopcích. Z dálky to vypadá, jakoby se omylem vylil kýbl s bílým latexem.

Ovečky tvoří jeden obrovský bílý flek, který se tvaruje a modeluje podle snažení ovčáckého psa a starého bači. Bača by to možná měl jednodušší, kdyby se jeho koník nepřiběhl seznámit s naší karavanou.

Následovalo divadlo „Chyť si svého Šemíka“.

Bača s dlouhou holí vyfuněl až na kopec k našemu táboru chytit a odvést svoje zvíře. Nadával u toho jak dlaždič, a to ani nemusím rozumět gruzínsky. Celou akci pak zopakoval ještě dvakrát, protože hnědák chtěl být za každou cenu členem stáda.

A nejen on, z čista jasna se na cestě objevili dva oslíci. Poté dva psi...

 A po setmění, když už to vypadalo, že je celému safari konec, nám znenadání někdo začal klepat na stan.

Vyptával se místní řečí, ale krom pozdravu jsme logicky nerozuměly nic. Vzpomněla jsem si na Smolíčka Pacholíčka a odmítla vylézt ze svého spacáku. Od čeho máme vůdce stáda.

Levan samozřejmě vylezl, a tak jsme byly svědkyněmi pravé gruzínské hádky. Bůh ví, co bylo předmětem, ale do otroctví nás neprodal a za osly nevyměnil.

Uprostřed noci, dlouho potom, co rozruch utichnul, jsem vylezla ze stanu se vyčůrat. Nebe bylo tmavé, po hvězdách ani památky. Ticho údolí rušilo jen monotónní šumění potoka a občasné odfrknutí koní. Oba hnědáci splývali s tmavou loukou, jenom bílý hřebec zářil do noci jako lucerna.

Odběhla jsem za nejbližší keř a až cestou zpátky zaznamenala neobvyklý pohyb. Zneklidněla jsem. U bělouše stála černá silueta.

Za normálních okolností bych se pravděpodobně vyděsila, ale melounovité držení těla ho prozradilo. Vůdce stáda drží bobříka odvahy. Hlídá nás jako princezny.

„Charašo?“ ptám se. „Charašo,“ odpovídá s ledovým klidem a hladí hřebce po krku. Emancipované jsme až na půdu, ale když nad vámi do noci někdo drží stráž, abyste mohly v klidu spát, není to uplně k zahození. Genderové role mají celkem něco do sebe! Takže dámy, kdybyste některá chtěla prince loupežníka na bílém koni, dám vám na něj Facebook :D

A vizuální dojmy z třídenního puťáku na koních po horách? Posuďte sami! 

 

Nechytáš se v kontextu? Zkus mrknout na předchozí díly :-)

GRUZIE 1.díl: Komu fouká na zadek?     
GRUZIE 5.díl: Za koňmi až na konec světa
GRUZIE 6.díl: Na divokém východě!

Gruzie východ stan punkování hory karavana horse Shatili Roshka