GRUZIE: Smrtící párty: Mezi rájem, horami a nebezpečím

Jet na koni v dešti je fakt očistec. Zkoušela jsem si za jízdy obléci svůj nepromokavý velrybářský overal a málem se skácela i s koníčkem do příkopu...

Záviděla jsem Evče její gore-tex. Stejně nezáleželo na tom, jestli mi naprší za krk.

Blížili jsme se ke konci našeho koňského putování. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem na horizontu horský průsmyk, kterým jsme před dvěma dny projížděli.

Koně vytušili přítomnost zbytku stáda a přidali do kroku. Kopyta rytmicky pleskala po rozmoklé štěrkové cestě.

Můj Malej Hnědej už zase drze předjížděl svoje dva společníky.

Do vesnice jsme vjeli v řadě za sebou jako skutečná karavana.

Připadala jsem si jako můj oblíbený hrdina z dobrodružných knížek, akorát v ženském provedení a místo meče u pasu foťák. Moderní doba pokroutila nejednoho fantastického bojovníka.

Z dálky už nás vyhlížela Ivana, díky které se celá akce uskutečnila. Byla jsem ráda, že jí konečně poznávám, až doposud jsme komunikovali pouze emailem.

Poděkovaly jsme vůdci stáda za doprovod. Ubytování jsme nechtěly, a tak jsme místo v civilizaci zakempovaly na kopci nad vesnicí.

 

V životě jsem nebyla na tak nádherném místě. Bez přehánění by se dalo mluvit o nejkrásnější horské vesnici celého Kavkazu.

Členité horské louky byly poseté záplavou duhových kytiček.

Barevná paleta postupně přecházela v sytě zelený koberec pokrývající strmá úbočí okolních kopců.

Krajinu protínal prudký horský potok. Tekl z míst, kde se v dálce tyčily věčně zasněžené vrcholy.

Čekají na nás. Myslím ty vrcholy. Zanedlouho se vydáme vstříc třetí nejvyšší hoře Gruzie, Kazbegu.

Nejdřív však chceme strávit alespoň jeden den odpočinkem na tomhle pohádkovém místě.

Mezi kytičkami se pásli ostatní koně, a když nás zahlédli, zvedli hlavy od jídla a přátelsky frkali na pozdrav.

Postavily jsme stan přímo mezi nimi. Odsedlala jsem Hnědýho a něžně zvíře drbala za ušima. Bude mi chybět.

„Jednou s pro tebe vrátím a půjdeme spolu pěšky do Evropy,“ slíbila jsem mu s úsměvem.

Se zájmem žvýkal modré květy zvonečků a tvářil se, že mi nevěří.

Svítilo sluníčko.

Vyskládaly jsme provlhlé věci na okolní skalky a přidaly k nim i sebe.

Není nad to nachytat trochu bronzu. Nebo si alespoň esteticky připálit nos.

 

Celý den jsme odpočívaly s panoramatickým výhledem, lepším jak z dokumentů pro National Geographic.

Jedinou vadu na kráse horské louky dělala čerstvě vybagrovaná cesta vedoucí přes kopce do druhé vesnice, směrem odkud tekl potok.

Dříve byly obě místa dostupná jen separovaně. Nyní, kvůli vzrůstajícímu zájmu turistů, se budovala nová horská spojka mezi Roshkou a Jutou.

Ochranu přírody tu nikdo moc neřeší, a tak Gruzínci vzali několik obřích strojů s radlicemi a vybagrovali cestu přímo středem panenské louky.

Výsledek vysypali štěrkem a vyhrnuté valy hlíny nechali ležet v obrovských hromadách tak, jak je stroj vyhrabal.

Přemýšlela jsem, jak dlouho vydrží Roshka odolávat, než se stane součástí turistického masomlýnku. Možná to je jedna z posledních šancí vidět místo v jeho pravé autentičnosti.

Druhý den jsme vyrazily na sestup zpátky do údolí na „hlavní silnici“ a chytily autobus mířící zpět do hlavního města Tbilisi.

Naše další destinace bylo město Stepancminda, nazývané také Kazbegi, podle dominantní pětitisícovky, kterou máme v plánu navštívit.

Městečko bylo jen několik desítek kilometrů vzdušnou čarou od Roshky. Přes hřebeny hor bychom však mohly tak nanejvíš letět helikoptérou. Přechod pěšky nepřipadal v úvahu.

Vracely jsme se maršrutkou směrem do Tbilisi a na výpadovce na Vladivostok se nechaly vyložit.

Zkoušely jsme stopovat, ale nemělo to cenu, protože do pěti minut nám zastavil busík jedoucí naším směrem.

Jestli chceme všechno stihnout, není času nazbyt, náš pobyt se neúprosně krátí.

Do Kazbegi jsme dorazily před setměním. Hora se tyčila nad městečkem jako hrouda stračatelové zmrzliny a zakrývala půlku tmavnoucího nebe.

Cestou jsme koupily víno.

Dle místních zbytečně obyčejné a zbytečně drahé, lákadlo na turisty. Bylo nám to jedno. Chtěly jsme si připít na úspěšnou expedici a zrovna teď jsme u sebe neměly nic, čím lahev otevřít.

Než se Evka vrátila z toalety, vrazila jsem víno do ruky nejblíže okounějícímu taxikáři a s úsměvem mu vysvětlila, že jeho služeb možná využijeme, když nám víno otevře.

Oběhnul celé náměstí a nakonec uspěl.

 

Byly jsme v centru města a potřebovaly jsme se nutně dostat někam na periferii, kde by bylo možné tábořit.

Když Evka spatřila taxikářovo auto, beznadějně propadla okouzlení.

„Tak tím chci jet!“ pronesla nadšeně a bylo vyřešeno.

Taxikář Benjen měl tmavý plnovous, švihácký klobouk a celkově vypadal jako elegantní mafián. Vlastnil starou Ladu Nivu, téměř veteránský kousek, prostě dokonalý vůz.

Projížděli jsme uličkami, míjeli koně, prasata i děti a malá Lada i s řidičem by se v klidu mohli přihlásit na Rellye Dakar.

V rozbahněném tankodromu jsme často jeli po dvou kolech. Chvíli jsme měla pocit, že po zadních.

Benjen sliboval, že nám ukáže parádní místo pro „palatku“, čili stan. Než jsme dojeli na místo, setmělo se.

„Tak jsme tady!“ prohlásil pa rusky a vohulil autorádio na maximul, až karoserie Lady vyděšeně rezonovala. Nedivila jsem se, oldschool disko „pojď mi hop“, rezonovala jsem taky.

Mezitím Benjen vytáhl z pod sedačky flašku gruzínské „čači“, smrtelně silné pálenky, která i z největšího ďábla udělá hadr na podlahu.

Najednou mi došlo, kde jsme, a zamrazilo mě.

„Cheers!“ radoval se náš průvodce a už nám naléval skleněné panáky, které vykouzlil bůhví odkud.

Okolní louku v nepravidelných rozestupech pokrývaly zašlé mramorové desky.

Rozeznala jsem i několik siluet křížů.

Ne že bych byla pověrčivá, ale nervy ze železa taky nemám.

Tak tady nás skutečně nikdo rušit nebude.

Byly jsme na hřbitově, daleko nad městem s týpkem, který sice přijel autem, ale vesele rozléval další panáky.

Z Lady dunělo disko trisko.

Vybalily jsme vařič a rozhodly se, že se na to musíme pořádně najíst. Dneska to vypadá na smrtící párty!

 

Gruzie východ stan punkování hory karavana horse Roshka putování párty Kazbeg mafie