Kurz jachtingu - What shall we do with a drunken sailer?

Usmívám se v autobuse na cizího kluka s fotobrašnou. Kromě té má s sebou ještě další společnost: velkou naloženou Deuter krosnu. „Taky na jachtu?” ptám se. „Taky”. A tak jsem poznala filmaře Toma, prvního člena naší budoucí hvězdné posádky. Vyrážím na kurz jachtingu. Je konec září a mě chybějí dva kredity, abych mohla uzavřít semestr. Když jsem tuhle akci plánovala, brouzdala jsem po stránkách katedry tělocviku a hledala optimální možnost, která by mi zajistila požadovaný zápis do indexu. Tak dlouho jsem odmítala to řešit, až jediné volné místo bylo na jachtu do Chorvatska za osm hadrů. Vysypala jsem prasátko a usoudila, že, čert to vem, za ty prachy to určitě bude stát za to.

Plachetnici jsem si přála už od mala, kdy jsem fanaticky přečetla snad všechny dětské námořní romány, co jich v knihovně bylo. Jmenovala by se Vlaštovka a byla by jenom moje. Nikdy mě ta představa úplně neopustila. To, že naše jachta je vlastně obří plachetnice s motorem, a že kromě zevlení a šnorchlování se bude taky jezdit na wakeboardu, mě vyslalo do módu nadšené nedočkavosti.

 

V Liberci se hlásí podzim, sluníčko bledne do ztracena a ztrácí na síle s každým obarveným žlutým listem. Studentům se v obličejích bipolárně zrcadlí anarchie uplynulého léta a nadcházející srážka s realitou. Ukazuju fakáče směrem ke katedře angličtiny a všem, co sedí na její dobré pověsti jak žáby na prameni. Ještě vás chvíli vidět nemusím. Skládáme se s posádkou do dodávek jako Tetris, a pro větší pohodlí všech nakonec nalézám do kufru, do kterého se vejdu tak akorát, aby se mi pohodlně spalo (do kufru od auta, pro ty, co se podivili). Vychytala jsem to, celou cestu spím jako zabitá, zatímco zbytek tvaruje svá těla podle sedaček, a nad ránem připomínají malomocné klienty s Parkinsonovou chorobou.

V Biogradu poprvé spatřím svojí loď (naší loď, no dobře!). Jmenuje se Monika a na její palubu se nás nalodí celkem devět. Čtyři kluci a čtyři holky plus pan Kapitán. Spřátelená loď Gemini, pod velením kapitána Krakena, popluje společně s námi ve stejném genderovém složení. Vyrážíme z přístavu. Lesem stěžňů se proplétáme mezi ostatními jachtami až na volné moře. Čekám, kdy mě houpavé pohyby paluby dokolébají ke Kinedrilu a výhybce přes lodní zábradlí. Po nějaké době si ale zvykám, a paradoxne, jediný zvrat nastává až mnohem později, a já v něm vůbec nehraju hlavní roli. Zvrat od slova zvracet.

„Tvrdý alkohol je na lodi oficiálně zakázán“, pravil Kapitán ještě na pevnině. První večer na jachtě otevřel lodní lednici, protočil oči a odebral se načnout kapitánskou becherovku. Asi nečekal, že jeho rozkazy dopadnou na úrodnou zem. „Už jsem viděl posádku která měla 20 litrů jogurtu, 50 litrů piva a nic k jídlu, 30 litrů vína… ale jenom 3 litry krabicového? To jsem nezažil!“ Málem jsme se při jeho slovech zastyděli. Nechtíce vypadat mezi sebou jako totální notoři, než se kolektivně stmelíme, podcenili jsme základní předstartovní nákup. Teď to vypadá, že budeme na vodě, a přesto na suchu. Nezbývá než stmelit první večer krabicí a chlazenejma trkanejma v plechu a velmi závažně vysvětlit oběma kapitánům, že se ještě musíme vrátit na pevninu.

Kapitán Kraken se námořničením živí. Spořádaný muž středního věku po konzumaci (našich!) zásob vypustí do éteru svoje nespoutané alter-ego, protiklad střízlivého vědomí, nebo-li prostě Krakena. Když už to vypadá, že bude panáčkovat na přání, a své paže úspěšně proměňuje na chapadélka, dochází náhle ke změně velení. „Kámo, jsme na suchu, zítra musíme pro zásoby! Ty to zařídíš!“ Vojta najel na tu správnou direktivní linku. Kapitán div nezaštěká a ráno skutečně vyrážíme do přístavu. Není nad to umět věci náležitě vysvětlit.

Popoplujem.

 

Smích. Řev. Víno, ženy a zpěv. Epické kytarové a ukulelové duo v podání Martina a brothera F. Brother F se jmenuje Petr a nechtěl, abych ho v článku jmenovala. F se nemusí bát, facebook to udělá za mě. Odplouvám do kajuty, mám toho plný plavecký brejle včetně šnorchlu. V ranních hodinách dojde i na muže přes palubu. Respektive ženu, ale tady už skutečně jmenovat nebudu, protože princezny přece zvracet ani neumí. Náš Kapitán je klasik. S východem slunce si míchá (ne)vinný střik a skáče do studeného moře. Stav v podpalubí nijak nekomentuje a nechává nás spát o hodinu, dvě déle. Ve stopách kapitána pohladíme ranního kocoura, každý dle vlastní preference z chladícího boxu, natlačíme do sebe jedny BeBe a s reggae v repráčku a sluncem nad hlavou polemizujeme na přídi o smyslu života.

 

Napnout plachty!

 

Když vypnete muziku i motor, je najednou slyšet jenom šumění moře. Lámající se vlnky mají šplouchavě zvonivý podtón, a Moničiny boky vykrajují do tmavomodré hladiny další a další kilometry. Do pohlednicového kýče monotematicky skřípou lana napínající se v poryvech větru. O bílé plachty se opírá odpolední slunce. Zloději se snaží ukrást kousky klidné atmosféry na zrcadlové fotopřístroje. Odpolední šnorchlování na písečných plážích. Písečně bílých, říká se, ale ten písek je ve skutečnosti spíš pleťovo-žluto-okrový, stejně jako prsa cizí paní, které mohlo být dvacet, ale klidně taky čtyřicet, a v tom dalekohledu jsme se na tom prostě neshodli. Je čas načít Jacka Danielse.

Abyste si nemysleli, že tenhle příběh je jenom o chlastání, tak vám povím, že tenhle příběh je hlavně o chlastání, ale né jenom. Ráno konstatuju, že mě vůbec nebolí hlava! Od teď už jenom Whiskey. Jsem z toho tak hyn, že rovnou ze spacáku naskakuju na wakeboard, snídaně nesnídaně. Wakeboard je to hlavní, proč tady jsem. Kdo to neznáte, je to stejné jako vodní lyže, akorát na desce, podobné jako snowboard. Wakeboarďák je tažen za jachtou na napnutém laně, a to si piště, že se během jízdy dají vymyslet takové kravinky, které z celého sportu dělají i divácky zajímavou show. Přední hrana, zadní hrana, otočka, skoky, jedna noha z vázání, druhá noha z vázání, žádná noha ala skejt, jízda ve dvou, a nebo prostě jenom Kraken v „boratovských“ plavkách a slaměném klobouku.

 

Nechápu jak se to stalo, ale jsme opět na suchu. Kapitán si s námi neví rady. Četnost vinných střiků mezi desátou ranní a desátou večerní hodinou ale neomezuje. Teprve když i on vyčerpá své tajné rezervy, vyrážíme opět do přístavu. Utěšujeme moralizující hlásky, že nám krom vodky skutečně došla i voda, takže tankovat musíme tak jako tak. Ještě ten den napínáme „labuť“ , houpací hamaku mezi stěžně Gemini a Moniky. Akrobacii se meze nekladou. Držkopádům taky ne.

Odplouváme z písečného „Karibiku“ směrem k osmdesáti metrovým útesům poblíž města Sali. Vojta a bró F si jdou skočit, ale z deseti metrů to prý stačí. Vojta, cvičený z freestylu na lyžích, dokonce hází tríček, který nevím jak se jmenuje, ale protože vypadá hustě, dáváme mu všichni palec nahoru. Noční plavba na další kotviště. Obloha utopená v mořské hladině a hvězdy, které padají rovnou na dno, aniž by přestaly svítit. Málem se vyklopíme v tom debilním nafukovacím člunu, který je dimenzovaný pro tři, ale nás v něm musí být šest.

Je čas dát si pořádný kus masa. Ještě ten večer vyrážíme do restaurace na steaky vyhlášené. Končíme na hranolkách s tatarkou, protože steaky došly a toho humra v akvárku s gumičkami na klepítkách je nám líto. Omamně vonící ryba na doporučení šéfkuchaře přistává přede mnou na stole, aby v následující pikosekundě, těsně předtím, než jí poctivě zakrojím, mi byla odebrána se slovy: „sorry, that´s not your food!“ a přendána cizím Taliánům o stůl vedle. Málem jsem si poslintala tílko.

 

Pověsit osm lidí na lano je telecí nápad. Pověsit osm lidí na lano za jachtu je teprve vylomenina. Kapitán nabírá forsáž a pod trupem Moniky to temně zahučí, těsně před tím než loď vyrazí plnou parou vpřed. To, že za sebou táhne speciální návnadu, jí nikterak nebrzdí. Zato návnada se drží zuby nehty, a sem tam v silném proudu ztrácí plavky. Kdo se směje moc, tomu nacáká do žaludku.

Stačilo. Sedím na zádi plující lodi a střídavě si ráchám nohy v proudu. Včera jsem v mírné „grafické úpravě“ bílým rumem skočila nahá přes palubu. Moře zase bylo v nebi a nebe v moři. Ležela jsem na zádech jako mrtvá žabka, moje černé vlasy splynuly s temnotou, oživly a šimraly mě na zádech jako mořské řasy. Z hvězd na dně sálal chlad, a já se smála až za horizont a tetovala si ten okamžik do poblouzněné paměti. Teď, jak tu tak sedím, a pomalu přijíždíme zpátky do přístavu v Biogradu, myslím na to, jak si ten okamžik udržet v sobě co nejdéle, až doma zase narazím hlavou do reality? Až ulice pod okny na Šaldově náměstí zešednou potahem z lidských tváří, kteří dělají něco, co vůbec dělat nechtějí, ale dělají to, protože mají pocit, že nemají jinou možnost, nebo začali s něčím, s čím teď zápasí, ale nemíní se vzdát. A já vyjdu ven a přidám se k nim.

 

Potom, jen co dosednu do přednáškové místnosti, potkám Lůďu a Domču, Áďu, Vojtu a Mr. F, kteří tu trpí se mnou, usmějeme se na sebe, jakože „tyvole, hrozný tady, co?“ a na chvíli se mentálně přesunem tam, kde jsme nemuseli vůbec nic, a kde nám sluníčko zapadalo do skleničky s vinným střikem.

Opouštím svou pozici na zádi a jdu pomoct Tomovi připravit fendery na přistání. Na předloktí má drobným písmem vytetované jedno jediné slovo:

 

Jinak

 

A já najednou znám odpověď. Jinak to prostě půjde, a né že né, protože jinak to ani není možný! Přeji vám všem, přátelé, nekonečnou jachtu v duši.

 

Chorvatsko