Manifest Anti-umělci

Hipsterské kavárny jsou určitá forma fetiše. I já je navštěvuju. Nevýhodou ovšem je brzká zavírací doba. Stojím na ulici u jednoho vystajlovaného libereckého podniku a přemýšlím, kam umístím sebe, anglickou gramatiku a počítač na několik následujících hodin. V bytě skrz zdi bezútěšně vyje sousedovic pes, a naše kočka z toho má, stejně jako já, neurotické stavy, a vyžaduje téměř neustálou pozornost. O prázdninách vypadla z okna, připravila se ve věku čtyř měsíců o první život, a své páníčky připravila o prvních pár tisíc, jen aby následující měsíc v plné sprintové rychlosti narazila do holení kosti svého centrálního pečovatele Pavla, a obnovila si svůj, již zahojený, otřes mozku. Ve výsledku je skoro mrtvá kočka velice drahá kočka, a Pavel si u veterináře založil otevřený účet. Kočka nyní vypadá jako napadená těžkou mozkovou obrnou, a při pohybu bytem připomíná nemrtvé z postapokaliptických filmů. Více o mentální kočce ale jindy. Stojím na chodníku a déšt jako lesklý povlak stéká po dlažbě z kočičích hlav.

 

Když už dospějete při studiu vysoké školy do stádia, kdy se pro vás celý slavný titul stává ze všeho nejvíce osobní výzvou, začnete podnikat i takové zoufalé kroky, jakože volný čtvrteční večer, den před státním svátkem, trávíte nad skriptama něčeho, co už později v životě nikdy nechcete vidět. Takové chování z vás dřív nebo později udělá asociální individuum, které se na kapačce z černého kafe malátně potuluje bytem, a pyžamo nesundá, jak je den dlouhý. V odpoledních hodinách začnete vydávat zoufalé skřeky nad smyslem svého bytí, až dokonce přehlušíte akustiku psího štěkotu, a v zoufalosti se vydáte do víru velkoměsta, abyste získali alespoň esenci toho, co je to vlastně ten studentský život.

 

A pak přešlapujete na chodníku a nechce se vám zpátky do pyžama, tak si vzpomenete na jeden z večerů, kdy jste ještě byli živí, a vyrazíte na známé místo do baru, kde se schází sorta lidí, která si říká umělci. Nikoho z okolosedících zase tak moc dobře neznám, proniknout přes image místní subkultury je někdy těžší, než by se mohlo zdát. Jeden filmař mi kdysi řekl, že jsem málo jako oni, totiž moc mainstream a hlavně sportovec, takže JE nikdy nemůžu chápat. Při slově „sportovec“ se mu za černými obroučkami velkých brýlí pitvořila legrační grimasa, a krátce na to mi vyprávěl, s kolika umělkyněmi podvedl svojí přítelkyni. Objednávám si Jacka s ledem, protože po dalším pressu (které v hipsta kavárnách neexistuje), by mi asi prasknul mozek. V rohu zaznamenávám známý obličej fotografa, s kterým děláme, že se neznáme. Minulý rok na plese jsme se dali do řeči. V bujaré opilosti jsem mu vychválila ego do nebes, a následně nastínila myšlenku svého projektu, abych se dozvěděla, že pro absolventa FAMU je můj obličej příliš symetrický, a dostatečně se v něm neodráží kreativita a revolta vůči společnosti. O rok později měl velký úspěch s promo výstavou Miss Liberec.

U stejného stolu sedí také organizátor – návštěvník. Párkrát jsme spolu byli ve skalách, ale nikdy jsem uplně nepochopila, proč vlastně. Z každého setkání jsem si odvezla zejména křečovitý pocit okolo žaludku, který se dostaví vždycky, kdy nedokážete tak úplně odhadnout, co je váš společník zač, a jak se k němu chovat. Velice společensky aktivní chlapec, který skrz své zaměstnání pro státní charitativní společnost zachraňuje svět, organizuje nespočet kulturních akcí po celé republice, publikuje o svých cestovatelských počinech, a ve volném čase leze po skalách a spravuje Facebookovou stránku „Klik“, na kterou přispěvatelé sdílejí fotky dveřních klik. Na nový rok jsem se mu svěřila, že se letos chci stát novinářem. Podíval se na mě, jako bych právě řekla, že se Miloš Zeman chce stát veganem. Opáčil, že veganem, potažmo novinářem, je dneska kde kdo, například on, a co bych chtěla přinést revolučního. „Hlavně osobní přístup“, odpovídám mu. „To bys musela mít jedině kliku.“ Od té doby už jsme ve skalách nebyli, ale myslím, že se nedávno nechal potetovat revoluční změtí horizontálních čar.

Zjišťuju, že Jack není ani zdaleka příhodné pití pro koncetraci. Jack je tedy důvodem, proč píšu tento manifest. Proklamaci za anti-umělce. Vyjma pobrečení si nad tím, co mi kdy kdo řekl ošklivého, jsem se chtěla pozastavit nad paradoxním fenoménem současné doby.

 

Všichni jsou tak jiní, až jsou stejní. V nekonečné honbě za originalitou upadáme do stejných škatulek jako ti, kterým říkáme mainstream, lidi, které potkáváme ve frontě v Bille, a jejichž životy pohrdáme. „Lidi“, to slovo ze srandy používáme jako nadávku. Odposloucháváme jejich rozhovory v MHD, a smějeme se vnitřním bojům o to, kdo si v Nise koupil lepší Nike Air Maxi, a jestli si večer pustí Ordinaci nebo Ulici. Náš život přece má smysl. A tak točíme filmy, fotíme, malujeme obrazy, pořádáme výstavy, píšeme básně a scénáře, tančíme, studujeme, přednášíme, chodíme do divadla, organizujeme koncerty, zakládáme kapely, cestujeme po světě a píšeme o tom blogy. My – umělci. Vy – lidi. A pro koho? Zejména pro sebe, já vím, taková je móda, dělat všechno jen pro sebe, aby mi to přinášelo vnitřní sebenaplnění, sebeharmonii a seberealizaci. Sebestřednost jde ruku v ruce s arogancí, a arogance potřebuje publikum. Bez „lidí“ nění nikdo, kdo by obdivoval, navštěvoval výstavy a vyprodával kinosály. Pakliže by někteří umělci měli dostát své pózy – povyšování se nade všemi – měli by zároveň tvořit taková díla, která se nebudou líbit nikomu. Vždyť co vzbudí hromadný potlesk, to už zavání mainstreamem.

 

Tímto proklamuji za anti-umělce, za lidi, kteří jsou taky „lidi“, a nejen géniové. Za lidi, kteří vlastně nevědí, co přesně jsou, ale mají chuť něco tvořit, být kreativní. Bez ohledu na to, jestli jsou originální, nebo jdou s davem a pro dav. A nebo jsou jen (debilní) tělocvikáři. Možná jsem to mohla nazvat spíš manifest proti aroganci, ke cti všem normálním uměleckým duším, ale přeberte si to každý po svém. Konec Jacka. I tvoje máma je mainstream! Jdu domů zkontrolovat psa a kočku. Mám všech lidí plné zuby.

 

Konec manifestu. Děkuji za pozornost! (potlesk)