NESER SLUNÍČKO! _ Blog dočasně pozastaven

Na čele mám napsáno Bc. Barbora...

Já vím, že v dnešní době je tenhle titul spíš k smíchu. Pro mě však dokončení školy znamenalo největší životní výzvu. Raději bych znovu dělala profesionální hajzlbábu, než abych se vrátila na katedru. Ne že bych byla úplně hloupá, ale rigidní systém vysokého školství mě ničil už od samého začátku.

„Užívej si, dokud jsi student, už nikdy nebudeš mít tolik volného času!“

Nesnášela jsem podobné rady, protože já ve skutečnosti žádný volný čas neměla. Zatímco všichni po práci zavřeli dveře a šli s čistou hlavou na pivo, já se odpoledne co odpoledne bavila nad tlustými skripty.

Nejsem ale quiter.

Tuhle školu jsem strašně chtěla. Jestli nedokážu dotáhnout do konce svá vlastní rozhodnutí, jsem pěknej sráč. Důležité životní lekce přece nemají být snadné. A tak jsem spolkla hořký stereotyp a rutinně pokračovala v tom, co jsem začala.

Pojeď se mnou vzniklo jako záchranný Mys Dobré naděje. Jednou za čas jsem v důsledku kreativní abstinence vyhlásila anarchii a koupila letenku někam do pryč.

Realizovala jsem se v nezřízené svobodě někde s batohem a o svých zážitcích psala. A pak, když byla každodenní realita zase moc šedivá, otevřela jsem blog a v ten moment se zase ocitla na cestě. Ostrov vzpomínek na lepší dny, které zase přijdou.

Rozhodla jsem se pozvat na ostrov lidi, kteří se mnou sdílejí podobně šedivou realitu. Aby si i oni vzpomněli na své lepší dny. Aby uvěřili, že je v jejich moci si lepší dny vytvořit.

Nechtěla jsem psát jen internetový deníček, jakých je na síti spousty. Přestože zpětně nevím, jestli se mi to povedlo, chtěla jsem, aby příběhy byly čtivé, lehké a autentické. Aby reflektovaly to, pro co jsem žila a čemu jsem věřila.

Během přípravy na státnice jsem však strávila celé léto učením.

Najednou jsem neměla o čem psát, protože jsem nikam nejela.

Největší výzva mi ležela ve štosech papírů na psacím stole a já věděla, že jakýkoli výlet je jen útěkem, že musím čelit svým stínům teď a tady. Skrz rutinní nudu a nekonečné mentální boje jsem nakonec došla až na cílovou čáru. A k mému překvapení objevila v těch stereotypních dnech zvláštní klid. Byly to dny v samotě s jasným cílem, inkubátor vnitřní síly, nebo co já vím.

A teď sedím v hospodě a nemám co říct. Nechci nic říkat.

Nemám co předat, protože to, k čemu jsem dospěla, je nepředatelné.

Stejní lidé z mého okolí chrlí svoje osvědčené pravdy a „serou sluníčko“, zatímco jejich životy jsou stále stejně šedé a jejich facebookové zdi plné instantního štěstí pro kolemjdoucí. Natři svojí Timeline na duhovo a přesvědči hlavně sám sebe o tom, jak se máš báječně.

I já se snažila smazat stíny světlem.

Ale nikdy jsem nebyla sluníčko. Na zapomenutých policích leží knihy, které čekají na to, až je přečtu. Po světě chodí lidé, kteří znají odpovědi na otázky. Na horizontu leží výzvy, které nemusejí být zábavné, a už vůbec ne sluníčkové. Psaní jako dosud není možné, nebylo by pravdivé.

Ve jménu odpovědí vyhlašuji období měsíce. Zároveň ukládám Pojeď se mnou k zimnímu spánku, protože jestli pojedu, pojedu sama :)

Díky za přízeň a těším se na vás u kávy ;)