Stopem napříč KANADOU část 3.

Josie je máma na volné noze. Zastavuje u krajnice ve své oldschoolové Americe a já si říkám, že jestli tohle je místní standard žen na mateřské, tak chci být Kanaďanka! Auto zevnitř vypadá jak kůlnička na dříví. Po dvou hodinách jízdy a třech kafích z McDonaldu si ale člověk zvykne na ledacos. S rostoucí důvěrou, že my nejsme nebezpeční a Josie není šílená, se z nás stávají přátelé. Vypráví nám o svých třech dcerách, o tom jak se špatně vdala, jak jí práce dostala až na antidepresiva, a že jí z toho nejhoršího vždycky pomohl Bůh. A proto teď dělá dobré skutky, vysvětluje. Blonďatá rockerka zdaleka nevypadá, že pracuje jako hlavní tajemník ve státní správě. To by vysvětlovalo to auto! Její přítel Deene prý bydlí nedaleko, ve srubu, který si vlastníma rukama postavil. Samozřejmě jsme zváni na návštěvu.



Ono když se řekne „srub“, člověk si představí malé, roztomilé chatičky, které bývaly ještě donedávna k vidění po celém Českém ráji (než je CHKO zakázali a zbourali). Deenův srub je něco diametrálně odlišného. Obrovská dvoupatrová stavba by mohla s přehledem konkurovat i Staroměstské radnici. Možná přeháním, pravda, ovšem když na terasu přikulhá Deene, kterému chybí jedna noha, rázem se před jeho uměním skláním víc jak před Orlojem.

Vnitřek srubu zdobí nástěnné trofeje ryb, zvířecích hlav a paroží. Deene je lovec, a je na to patřičně hrdý. Mě, ženy, se to evidentně netýká, ale Hanz musí absolvovat dlouhou prohlídku s přednáškou na téma: ,,A tyto parohy jsou ještě větší než ty vedle!“. Za odměnu se k obědu podává grilované jelení maso a polévka s medvědí klobásou. Medvěd totiž, dle Deenových slov, vůbec není dobré maso, zato jelen, to je lahůdka přímo epická! A má pravdu. 



Lovec vůbec není s to pochopit, že my u nás jeleny nejíme, ba ani, že je nestřílíme jen tak, pro sport. Vysvětlení, že u nás zas tak moc jelenů není, a že je smí střílet jen myslivci, se nesetká s pochopením (,,Myslivec? Obora? Vy nemáte ŽÁDNÉ medvědy?“). Aby nám ukázal, že jsou lidé v Kanadě JEŠTĚ VÍCE pohostinní, startuje před srubem svojí terénní čtyřkolku: ,,Běžte se projet! Ať víte, jak vypadá skutečný les!“ 


Do hlasitého Honzova pokřiku: ,,Já to tady prostě miluju!“ burácí zvuk motoru. Je umístěný kdesi pod mým zadkem, a pomalu mě začíná hřát do stehen, jak túrujeme čtyřkolku do maximálních otáček. Stroj se zkušeně prodírá hustým porostem a oba dva máme na tváři ten typický, neodstranitelný úsměv, který se přišije na obličej vždycky, když se nejdivočejší sny stávají realitou. Sny, které tě ani ve snu nenapadly.

Každý rok se těším, až ten úsměv přijde. Až se postavím k silnici, zvednu palec, a čekám, co se bude dít. Kdo asi zastaví? Kam se podívám? Co zažiju? Koho potkám? A pokaždé mám v hlavě seznam věcí, co bych si přála zažít. Nijak na nich nelpím, pouze si přeju. A víte co? Ono to z 90% vždycky vyjde! Jako teď, když brázdím na vypůjčené čtyřkolce hlubiny Kanadské buše. 

Existuje nějaká paralela mezi silou myšlenky a realitou? Proč se takové malé zázraky nedějí i doma? Proč jsou na cestách lidé ochotnější, milejší, vstřícnější? Odpověď jsem vyfilozofovala do několika hypotéz. Za prvé: Otevřená mysl. Vůči lidem, vůči světu, a snad i vůči Bohu, nebo vyšší síle (nazývejte si to, jak chcete). Když jste na cestě, celé vaše já věří, že zažijete něco velkého, že vaše plány se splní. Nemáte nic jiného na práci, než jen přemýšlet a odpočívat, ráno vstát a večer jít spát. Nepochybujete o tom, že by snad něco nevyšlo. A tak často vyjde i to, co jste vůbec neplánovali.
Za druhé: Důvěra. V sebe a ve své okolí. Důvěra, že člověk co vám zastavil není vrah ani maniak, ale přítel. Koneckonců, i on věří v to samé. Je to něco, na co jsme v běžné denním stereotypu zapomněli? Možná stačí jenom se nad tím zamyslet, než zítra ráno vyrazíme mezi lidi. Možná, že nám svět nutně neublíží, když se mu otevřeme. Myslím si, že v současné době plné terorismu, uprchlíků, rasismu, globálních problémů a válek na spadnutí by si každý měl alespoň jednou zažít ten pocit nesmazatelného úsměvu. 



Hanz mě pouští k řízení. Jestli tady někde někdy byl nějaký medvěd, tak teď už rozhodně není! Naopak mám pocit, že před námi utíká i samotné listí ze stromů. Jak s tím může Deene něco ulovit, to mi hlava nebere. Buď jsou všechna zvířata bezútěšně hluchá, nebo trpí cílenými sebevražednými tendencemi!

Zůstali bychom s lovcem a jeho rodinou déle, ale hlas dálek si přeje být vyslyšen, a my jsme teprve na začátku cesty. Silnice na západ se táhne až za obzor. Tam někde čekají Rocky Mountains, a s nimi i nový (životní) horizont.