Všechny vůně MAROKA 1. - Na kaši

Na kaši, aneb předstartovní radovánky

Večerní meeting v čajovně Setkání. Klidná atmosféra lokálu působí až nepatřičně v porovnání s extrovertní osobnostní pana Karla, majitele čajovny. Pan Karel je bezedná studnice informací o Maroku, na kterého Romča zcela náhodou narazila, když sháněla ubytování v soutěsce Todra, do které se chystáme. Na svojí anglickou žádost dostala českou odpověď, slovo dalo slovo, a tak jsme se ocitli tady, večer před odletem v přítmí kamenné čajovny. Karel nás sice skoro nepustil ke slovu, zato nám poradil spoustu užitečných tipů, a co je nejdůležitější, dal nám kontakt na člověka jménem Hamu, majitele hotelu v Todře. Hamu nás prý vyzvedne a letišti, odveze, zařídí, zajistí, rozkrájí se, když bude potřeba, prostě první poslední. Náš tým o sedmi lidech se rozděluje na dvě skupinky. Janka, Romča a Kuba se chystají rovnou do soutěsky, zatímco Já, Štěpinda, Fíďa a Ondra plánujeme vylomeniny. Zejména surfování, vstřebávání nočního života, přejídání se v pouličních podnicích a užívání (si) těch věcí, o kterých se nemluví, ale kterými je Maroko proslulé. (Kuskus, žejo, neasi, samozřejmě!).

V pozdních nočních hodinách se přesouváme ke kamarádům na byt. Na této části by nebylo zas až tak nic zásadního ke sdělení, pominu-li svůj geniální orientační smysl, díky kterému běhám třikrát tam a zpátky podchodem, nežli zjistím správnou trasu MHD, které na rozdíl od Liberce jezdí více jak jedním směrem! Na naší výstupní není otevřená už ani ruská večerka, prozíravost se mi dnes evidentně vyhnula, a tak to vypadá, že budeme o hladu, protože jsme si nestihli nikde koupit ani suchý rohlík. Naši hostitelé jsou ale báječní jako vždy, a jako správní kamarádi nás v té šlamastice nenechají.

Mišo vaří krupicovou kaši. Taky postranní informace, může se zdát, jenže o její zásadnosti se dozvídám hned následující den ráno, kdy se scvaknutými čelistmi postupně získávám barvu světle zelené omítky. Na letiště dorážím vypadajíce jako khaki trampský kabát, který podupalo stádo hovězího. To to pěkně začíná. Ještě v té Africe ani nejsem, a už je mi blbě! Zatracená krupicová. Co v ní bylo špatně vážně nechápu, pánové, jak dlouho jste měli to mléko v lednici? 

Se žaludečními problémy většinou počítám. Již několikrát jsem při svých výletech musela na kapačky. Jednou v Itálii kvůli zkaženým ústřicím, podruhé v Turecku kvůli střevním zvířátkům, potřetí opět v Itálii kvůli špatnému masu, ale to mě nejdříve vzali na gynekologii, protože si asi moji pantomimu a zvracení vyložili jako jasný signál těhotenství.

Vážu svůj žaludek na uzel, zatímco se letadlo odlepuje od země. Wizzair, laděný do růžovo fialového designu, je maďarská nízkonákladovka se stejně maďarskými (myšleno jako nadávka) a nízkonákladovými papírovými pytlíky! Pytlíčky o objemu 300 ml by pojaly tak maximálně žaludeční obsah kočky domácí, a to jen pokud by měla zrovna střídmý den! A svět se točí, točí, točí a … nojo, nebudu se rozepisovat o tom, kterak krupicová kaše ladila s barvou letadlového interiéru, ani k jaké oblibě jsem si přišla u ostatních cestujících. Letuška, která si přes veškerou snahu nemohla nevšimnout mé agonie, se taktně optala, zdali mi je špatně, a jestli budu pokračovat? Usmála jsem se na ni, odpovídajíc tak hlasitě, jak jsem byla schopná, že ,,To je v pořádku! Mám asi jen nějakou INFEKCI!“. S výrazem způsobujícím mi zadostiučinění odklusala pryč, aby se za chvíli vrátila s obřím pytlem na odpadky enormních rozměrů, prý kdybych se rozhodla pokračovat. Nevím, zda-li neměla v úmyslu mě v takovém případě inhumovat a do přiloženého pytle zabalit a zlikvidovat.

A tak je bizarní realitou, že nejsilnější zážitky má člověk nikoliv ze samotné expedice, ale z cestování letadlem! Ani jednou za celou dobu v Maroku mi už nebylo špatně. A Mišovi za tu krupičku přesto děkuju, vyčerpal tak pravděpodobnost hospitalizace a pevně věřím, že neměl v úmyslu mě otrávit!

Maroko Afrika