Všechny vůně MAROKA 4. - Abrakadabraka

Vzrůstající adrenalin a hukot v uších. Palčivá bolest ramen s každým dalším tempem. Doslova cítím, jak moje záda zalévá kyselina mléčná. V puse skřípe písčitá a slaná chuť oceánu. Otáčím se a z posledních sil roztočím ruce. Svět se rozhoupe. Připadám si jako maličká husopaska, na kterou vypustili stádo dobytka. Nejdříve telátka, ty se mnou jen slabě zacloumají, poté dojnice, jejichž sílu tak akorát vybalancuju, a nakonec býci, velcí a silní jako moře samo. Denní světlo se ve vteřině stáhne do ústraní. Pod tíhou modrozeleného stínu mi do zad naráží neskutečná masa vody. TEĎ!

Bílá pěna všude kolem, záklon na rukách, klik, v rychlém sledu pohybů se řítím ke břehu. Pravá noha dopředu, pouštím ruce, nacházím tu hranici a narovnávám se. Je to stejné jako na lajně. Hledáš svůj balanc. Buď jsi na lajně, nebo jsi pod lajnou. Buď jsi na vlně, nebo jsi pod vlnou. Asi to tak chodí i v životě. Pluju si s proudem, právě se stávám královnou všech moří a osedlávám si samotného Poseidona, když v tu chvíli přichází facka ze všech hlubin pekelných. Rozšafným kotoulem plavmo příslovečně zaplouvám pod hladinu a rázem zjišťuju princip, na kterém funguje moje pračka. Instinktivním pohybem si chráním rukama hlavu, zatímco se spolu s prknem nekontrolovatelně melu v podvodním bubnu. Doufám, že se neoběsím na šňůře od surfu, kterou mám přivázanou ke kotníku.

ŠKUB! Ne, neoběsím, ale možná mi amputuje nohu. Vynořuju se na mělčině vedle Ondry, kterého stádo mořského dobytka taky solidně sežvýkalo. Vypadá jako by si ho pomyslná jalovice spletla s mladým jetýlkem, částečně ho natrávila a poté, když se jí začlo dělat nevolno, ho vyvrhla na pobřeží. Nejsem si uplně jistá, jestli krávy mohou zvracet, protože třeba koně nemohou, ale kdyby mohly, jejich žaludeční obsah by vypadal přesně jako já, Ondra a Fíďa. Štěpinda se nám směje z pobřeží a nezapomíná to všechno fotit. Tak to by stačilo, potřebuju delší prkno. Naivně jsem si myslela, že po týdnu surfování v Kanadě jsem už zkušený profík, a můžu tudíž přesedlat na kratší surf. Bohužel, asi jsem to po roce trochu zapomněla, přece jen na Mácháči jsou vlny trochu menší a trénuje se hůř. Nebo že bych nebyla takový profík? Ne! Dlouhé prkno to jistě vyřeší…možná.

 

Prosím v půjčovně o delší prkno a nechápu, proč na mě kluci u obsluhy tak podivně civí. Tak jako jo, sluší mi to v neoprenu, neasi, vypadám akčně, na prsou mám krásné modré logo profesionální surfařské značky, a pokud mě neviděli „v akci“, můžu se tvářit, že jsem faaakt cool. No, dobře, možná vypadám taky trochu jako sardinka v příliš těsném obalu, ale proti některým místním muslimkám jsem docela Miss Universe! Tak byste si snad ty xichty mohli odpustit, hoši. 
„Baru, děláš konkurz na zombie? Jsi docela rozteklá.“ Komentují kluci můj zevnějšek. Ccc, no pardon! Zas tak špatně na tom teda nejsem! Rozčiluju se sama pro sebe, dokud nespatřím svůj odraz v okně půjčovny. Vypadám jako vysloužilý kominík, kterého navíc posílali pracovat do ostravských dolů na přesčasy. Propříště by bylo záhodno nezapomenout se odlíčit. Slaná voda pozoruhodně konzervuje stékající řasenku, a zbytky abstraktního výtvarného díla jsem ze svých tváří smývala ještě večer.

Řádně vyráchaní, upadáme na fatboye na terásce půjčovny. Ondra motá, Štěpinda kontroluje kompas, jestli se země točí stále stejným směrem, a já mžourám do sluníčka myslíce na všechny nešťastníky v promoklém a promrzlém Liberci. Fíďa, protože surfuje poprvé v životě, se motivovaně trápí ještě další hodinu. Obdivuju jeho výdrž, mě dnešní lekce stačila. Budu se muset na nějakou dobu odstěhovat k oceánu, abych se naučila jezdit pořádně. Píšu si to na svůj imaginární ,,TO DO“ list. Někdy mám pocit, že bych potřebovala ještě jeden život, abych stihla odškrtat všechny položky na seznamu. Nebo alespoň nafukovací den. A pak nafukovací noc. Nebo nemuset spát. Určitě to taky znáte.

Večer vyrážíme na průzkum, zjistit, kterak se noční život liší od toho denního. „Ya man! Where are you from?,“ skupinka, na místní poměry vysokých mladíků, míří naším směrem, „Čech? Achá, ahój, ják sé máš? Wana bí hepi? Héj? Wana sam čupr dupr? Yea? Abraka dabra, piča piča?“ Lepší označení pro marihuanu jsem ještě neslyšela. To by mě zajímalo, kdo je to učil, a jestli u toho koukali na čupr dupr Arabelu nebo trénovali abraka dabra u Harryho Pottera. A tak, když to vezmete do důsledku, marocká kultura je, v některých volnočasových rysech, výrazně podobná té naší, undergroundové. Kluci nás nasměrují, kudy do šíša baru na vodní dýmku. Uličky města vypadají všechny podobně, bloudíme, hledáme vhodný podnik, víme jen, že scházíme stále blíže k pobřeží. Čím více se blížíme k hlavní bráně do přístavu, vzduch těžkne rybinou a hejna racků nám krouží nad hlavami jak v apokalypse. Něco se děje. Objevuje se čím dál více lidí mířících stejným směrem. Z dálky je slyšet podivný rozruch. Rybářské lodě se v jednotném rytmu houpají na vlnkách. Něco… ale to už je zase jiný příběh.

 

Maroko Afrika