Všechny vůně MAROKA 5. - O rybách a lidech

Můj oblíbený bližní má jeden roztomilý zlozvyk. Zapomíná jídlo v krabičkách. Již mnohokrát se stalo, že ve snaze najít činitele pachové expanze u nás v pokoji, mě mé smysly dovedly k nádobce na dně batohu, ve které už několikátý týden radostně bujel penicilin. Zmíněný bližní mi také jednou vyprávěl, jak ve jménu partizánského odboje v nejmenované továrně umístili kusy pstruha duhového do skrytých zákoutí dobře vytápěné testovací buňky, aby následně mohli přihlížet, jaké důsledky jejich atentát bude mít na nic netušící vedení. Po vánocích zjistili, že celá buňka byla rozebrána na nanočástice a znovu vystavěna o blok vedle, bez zjištění, co způsobilo ten strašlivý odér.



Dobrá forma, jak na chvíli zaměstnat problémové lidi. Možná se můžete inspirovat, až vám zase sousedi polezou na nervy. Ale teď, když se úzkými marockými uličkami blížíme do přístavu, mám pocit, že jeden shnilý pstruh duhový musí být v každé škvíře ve zdi, ba co víc, že je snad rovnou přidávají do malty. 


Nájezdy na čichové buňky přicházejí ve vlnách a zaměstnávají znechucený mozek natolik, že si ani nevšimneš, že už hezkou chvíli šlapeš v rybích vnitřnostech, a probereš se až ve chvíli, kdy na tebe zpoza rohu vybafne hlava žraloka. Žralůčka, buďme objektivní, do „žraloka“ by potřeboval o trochu delší život. Ne každý má to štěstí, pomyslím si, sledujíce jak pán s břitvou ze žralůčka odkrajuje přiměřeně tenké lalůčky a zabalené je podává ženě na druhé straně pultu. 



Vítejte na rybím trhu. Rybářské lodě, uvázané u břehu, se v nepsané shodě pohupují sem a tam, a lana s každým napnutím a povolením důležitě skřípou, zatímco posádka vynáší své úlovky na břeh přes vrzající paluby. Kdo kdy četl námořní romány, ví, že všechna námořní lana zákonitě musí skřípat a všechny paluby musí praštět a vrzat, jinak by koneckonců staří mořští vlci nemohli být náležitě oprýskaní životem, a knížky by pak neměli žádný emoční náboj. Ujišťuji vás, že si následující středověkou atmosféru nevymýšlím, leda že by mi to ty lana a paluby dělaly naschvál.



Zkusmo odkopnu rybí hlavičku, která mi křupla pod nohou jako oříšek. Je to spíše hravé gesto, hlaviček je tu tolik, že by si i Velká francouzská revoluce připadala zahanbeně. Rackové se ve střemhlavých náletech vrhají na největší hromadu sardinek a efektivně regulují jejich počet. Proplétám se mezi pulzujícím davem a pozoruju, co všechno člověk vylovil z hlubin moře. Stříbrní úhoři tak dlouzí, že musí být smotaní do krabice jako cívka. Krabi velcí jak po havárii Černobylu. Chapadla samotného Krakena?! Ale no tak. Jestli tady objevím i klobouk kapitána Jacka Sparrowa, tak vážně začnu věřit, že jsem ve filmu.

 


O kousek dál spravují rybáři sítě, tak jako to dělali po staletí. Akorát konopí nahradila plastová tkanina a veslice se změnily v plechové vlnoborce. Vylézám na starou hradbu města, které kdysi bývalo přístavní pevností, a sleduju celé dění z úctyhodné výšky. Středověk nebo současnost, lidé smlouvající v kalužích rybí krve se chovají pořád stejně. Nakupují své ryby a na mopedech nebo oslech je odvážejí domů, aby z nich mohli připravit vynikající marocký tažín. Živočišnost, která sálá z celého dění, se paradoxně stává mým nejsilnějším zážitkem z celého výletu. Tohle prostě v supermarketu nezažiješ.

Praktické informace

V marockých hotýlkách máte většinou v pokoji i nádobí a vařič, takže není problém si koupit čerstvé ryby a připravit si je dle vlastní chuti v pohodlí vlastního zázemí

 

Maroko Afrika