Všechny vůně MAROKA 7. - Hádka o bílé maso

Autobus se kymácí vzhůru po příkrém úbočí hory. Naskýtá se nám jedinečný výhled na hory a údolí Velkého Atlasu. Trochu mě znervózňují ta svodidla, která jsou na okraji silnice spíš pro dobrý pocit, než že by skutečně pomohly. Možná by zafungovaly maximálně jako zpomalovací práh. Řidič suverénně řeže jednu serpentinu za druhou, jako kdyby cestu znal i poslepu. Se setměním se pozornost obrací od pozorování krajiny k filozofické konverzaci nad smyslem života, zatímco dítě o sedačku vpředu již podruhé zvrací na matčinu sukni. Dvakrát za dobu jízdy prosvítí okolní tmu policejní majáčky. Zkontrolují si autobus, nenajdou ani drogy ani bombu, a tak přátelsky poklábosí s řidičem a nechají nás projet.

Je kolem jedenácté, po přejezdu hor se dostáváme do největšího města široko daleko. Všichni opouštějí autobus. Tohle už je Tinerhir? Ne, Tinerhir je až ten konec světa o hodinu cesty dál. Vystupujeme jako poslední in the middle of nowhere. Osvětlený a klimatizovaný autobus působí jako bezpečná oáza v nejisté temné divočině. Tohle že je hlavní nádraží? Na chodníku kolem postává ve skupinkách několik černých týpků v kožených bundách. Na rohu močí pes na hromadu odpadků a kolem apokalypticky poletují igelitové pytlíky.

Začínám se cítit tak nějak nepatřičně. Naše oáza definitivně odjíždí a zanechává nás spolknuté v tmavých útrobách afrického města, spolu se všemi jeho obyvateli. S bílou pletí, batohama a evropskými hadry záříme široko daleko jako kometa nad Betlémem. Není divu, že jsme rázem středem pozornosti. Negři típnou cigára a sesypou se na nás jako vosy na lep. „Taxi! Taxi! Wanna taxi? Wanna hotel? Ja?" Ono i za dne to není žádná paráda, když je musíš skoro odhánět pohrabáčem, ale tady, ve městě na konci světa, a v tuto noční hodinu, jsem snad poprvé za celý výlet měla husí kůži a smysly našponované jak skákací pružinky.

Ze skupiny vystupuje jediný, vysoce důvěryhodný, anglicky mluvící jedinec. „I´m Bob Marley, rastaman! Nice to meet you! Good boy, my friends! What are you doing here?" Kámo, s tebou jsem si vždycky chtěla pokecat! Říkáme mu, že sháníme Hamua, našeho průvodce, majitele Hotelu Riad Todra. Že sem pro nás má přijet. „Hamu je můj kámoš, zavezu vás k němu!" říká Bob, a už už nám jeho kolegové odnášejí batohy, když tu se do řeči vkládá druhá skupina rastafariánů. ,,Nono, hís líjing to yo, nono! Maj taxi vel price!" A ještě spoustu dalších vět v nesrozumitelné hatlamatlatilce. Strhne se hádka. Hádka o bílé maso.

Nerozumíme jim ani slovo, a ze všeho nejradši bychom byli uplně někde jinde, nejlépe zpátky v autobusu nebo už u Hamua na hotelu se zbytkem skupiny. Kde je ten chlap? Měl nás tu přece vyzvednout! Čekujem smsku, že si prý máme vzít taxík a nechat se odvézt. Představa, že s Bobem a jeho kumpány přece jen budeme muset cestovat, se mi ani trochu nezamlouvá. Snad Hamu ví, co dělá, a nemá v plánu nás prodat do otroctví. Nemůžu říct, jestli Bob hádku vyhrává, protože v hašteřivém postrkování to není jasné. Nakonec nasedáme k němu do taxíku, protože jako jediný mluví anglicky, a alespoň si stanovíme slušnou cenu, bude-li nás chtít rozprodat na orgány.

Přežili jsme. Mezi polorozpadlými domky a hospodářskými políčky procházíme uličkou do Hamuova hotelu. Na pozadí černého nebe se rýsují masivní obrysy soutěsky Todra. Šlapu do oslího lejna, když procházím kolem sousedící stáje. Jedno ze zvířat zahýká. To je asi místo zvonku. Hamu nás vítá na zápraží. Z místnosti za ním už voní tažín a míchaná vajíčka.

 

Maroko Afrika