Všechny vůně MAROKA 8. - Jak řvou minarety

První noc na africkém venkově mě pěkně zaskočila. Když bydlíte na hlavní křižovatce krajského města, zvyknete si na ledacos. Co patnáct minut jezdící tramvaje, dopravní špička několikrát za den, řvoucí sanitky, hulákající cikáni, ožralá individua v pozdních hodinách ranních a věčně, VĚČNĚ tikající semafory (na ty se bohužel zvyknout nedá)! Co ale rozhodně nečekáte je ... ticho. Ticho takové, že vás tlačí na ušní bubínky a slyšíte tep vlastního srdce. Africké ticho. A tma. Absolutně žádný světelný smog a hvězdy tak obrovské a tak blízko, že byste si je mohli nasypat do čaje místo cukru.

Budím se nad ránem do zpěvu minaretu. Teda, do řevu minaretu. Kdysi dávno stával na ochozu duchovní a svolával věřící na modlitbu osobně. Dnes ho vymakaně nahradily reproduktory. Protože minarety hulákají několikrát za den, dělám si z toho tak akorát srandu. Doufám, že mojí divadelní performaci za zvuku modlitebního hlasu nepozorují žádní místňáci z ulice. Nevím, jak to tady bylo z kamenováním a jestli bych jim náhodou trochu nezvedla tlak.

Soutězka pohledem od hotelu

Po snídani vyrážíme na obchůzku. Soutěsku Todru tvoří načervenalý vápenec s ostrými hrankami jako žiletky. O tom se už brzy při lezení přesvědčíme na vlastní prsty. Soutěskou a údolím protéká říčka, která je důmyslně svedená do spleti zavlažovacích kanálů, které hydratují přilehlé zahrady. Ne že by si místní nemohli jídlo nakoupit, ale bio je bio. Horší je to výše v horách, kde se stále nacházejí berberské osady, jejichž lidé se živí buď pasením dobytka, pěstováním potravin a nebo prodáváním suvenýrů.

Obecně, i přes relativní turismus, není berberský život žádný med. Chystáte-li se do Maroka jinak než s příručním zavazadlem jako my, pak určitě přibalte na cestu jakékoliv nepotřebné oblečení nebo léky. Můžete je předat přímo Berberům nebo je poslat přes prostředníky, kteří vás většinou tak jako tak sami osloví. Ne že bych byla zastánce sockování, s kterým se zde bohužel setkáte na každém rohu, ale když můžu smysluplně pomoci, nevím proč to neudělat. Mě to nezabije a jim to pomůže.

Expediční parta

Píďa s Romčou a s Jankou už napnuli highlinu před naším příjezdem, takže se na ní jdeme podívat. Nejdříve odspodu, ať víme, jaký výstup nás čeká. Z té výšky mě jímají mrákoty. Lajna je tak vysoko, že skoro ani není vidět. Není sice nijak dlouhá, ale už teď je mi jasné, že s takovou 200 metrů hlubokou expozicí (tj. pohled do údolí) budu mít zatraceně problém. Vydáváme se na výstup vzhůru, čili na hezkou hoďku a půl dlouho nástupovou procházku se slušným převýšením. Alespoň si prohlédneme kaňon ze všech úhlů.

highlina pohledem z údolí (hodně přiblíženo)

Za hřebeny Todry se otvírají další a další kopce podobně strukturovaného rázu. Nestuduju sice geografii, ale tuším, že těm jednotlivým vrstvám skály, které mají každá trochu jinou barvu, se říká sedimenty. Ale jak se říká stupňovitému rázu kamene, který způsobuje, že celý masív vypadá jako obří schody? To budu muset dogooglit.

Fíďa na highlině

Celkově ale krajina připomíná takový malý marocký Grand Canyon. Stěny se tyčí šikmo vzhůru od břehů mělké řeky a od úpatí po vrcholy profukuje vítr a nese se ozvěna. Mezi skalami, kopci, sutí a kamením, které se táhne od obzoru k obzoru, rostou pichlavé chuchvalce přízemních keříků a stáda černých koziček se na nich radostně pasou bez sebemenší újmy. A vůbec nejlepší je, když místňáci vytáhnou bubny a začnou jen tak pro radost jamovat. Musejí být slyšet až do vesmíru.

Pohled na údolí a vesnici Todra
 

 

Maroko Afrika