Všechny vůně MAROKA 9. - Kam na zimu za lezením?

Vícedýlky, vícedýlky, vícedýlky! To je první myšlenka při pohledu na kolmé stěny soutěsky Todra. Kolik to může být na vrchol? 300, 500 metrů? Slunce na terase pomalu začíná hřát, mezi zahradními palmami zpívají ptáci, ze stáje smrdí oslíci a velbloudi, ale já i kluci jsme přepnutí do módu „lezecká hypnóza“. Nepřítomně ukusujeme včerejší chleba s marmeládou, který se nám ubytovatel Hamu nestyděl naservírovat znovu k snídani. Je nám to jedno. Ranní slunce vrhá dlouhé stíny na štíty oranžových skal, a my v průvodci hledáme, co že to dneska podnikneme.

Včera jsme vyrazili za místní lezeckou legendou. Čekali jsme kohokoliv, jenom ne asi padesátiletého, bezzubého, šlachovitého týpka, s tváří vysušenou do stádia pergamenu, ve které se zrcadlilo čiré lezecké šílenství. Mohlo mu být možná i méně, ale v Marockých podmínkách člověk nikdy neví. Klasik místní bušírny nám všechno ochotně vysvětlil, půjčil helmy a nabídnul vlastnoručně vytvořeného průvodce. Větší unikát jsem v životě neviděla. Ten borec si to všechno kreslil sám! Obrázky jednotlivých stěn, cest a úseků v nich, popis klasifikace, všechno kreslené doma na koleni, a po vzoru starých mnichů okopírované do několika „výtisků“. Za hubičku nám průvodce prodal, řekla bych, že jde o velmi cenný sběratelský kousek, než i do těchto odlehlých míst dorazí komerce, nebo prostě jenom základní technika v podobě tiskárny.

Nejen že si pán průvodce sám kreslil. On sám je také autorem většiny, ne-li všech cest, které v Todře najdete. Inu, půda neoraná, to je něco, o čem většina z nás sní na českých pískovcích, abychom to mohli být právě my, kdo poprvé dobude ty zatraceně krásné věže! Škoda jen, že jsme se nenarodili o generaci dříve – ale – všechno má své pro a proti :)

Na úvod si dáváme několik sportovek v průsmyku, abychom si ošahali místní materiál, a poté hurá do stěny na celý den. Vápno se v ničem nepodobá nejolezenějším Evropským oblastem. Po pár úsecích ve zvolené vícedélce lituju, že jsem si s sebou nevzala několik balení instantní kůže. Červená skála hobluje moje prsty hůř než králík králičici.

S každou délkou je větší a větší horko, ale když se vykloním na hranu, normálně dostanu strach. A to nejen kvůli výšce, protože jak záhy zjišťujeme, v prvních nejtěžších úsecích bylo borháků a nýtů požehnaně, ale čím výše se dostáváme, jištění pozvolna ubývá, až nakonec lezeme (sice lehké) úseky na celou délku lana od štandu ke štandu bez jištění. A to nám ještě z týpkových nákresů vůbec není jasné, kudy ta cesta vlastně vede. Silně ho podezříváme, že mu prostě cestou došel materiál, a tak se musel ve vrtání uskromnit. Kdyby ty nýty alespoň navrtal pořádně! Prostor pod planketou nevyhobloval, takže se jednotlivé krystalky pod tlakem postupně ulámaly a planketa se začala viklat, přinejhorším se uplně uvolnila a zůstala volně viset na šroubu. Jen doufáme, že alespoň ty šrouby zavrtal či zalepil pořádně, ale člověk u afrických punkáčů nikdy neví. Stejně nám nezbývá nic jiného, než se dostat na vrchol. Friendy ani vklíněnce nemáme, spoléhali jsme na fixní jištění, ale slaňovat prostě nechceš, to by se do tmy nestihlo.

Na vrchol nás doprovází dlouhé, protáhlé stíny, jak se den pomalu blíží ke konci. Naposled si zanadávám ve finálním výlezu a konečně stojím na vrcholu půlkilometrového útesu. Ze shora vypadá řeka v údolí jen jako tenká dešťová struha ve které se zlatě odráží večerní africké světlo. Bubny domorodců sem nedolehnou, i když vítr se západem slunce přestal foukat. Západ slunce na vrcholu je krásný, ale zavání průserem. Tříhodinový sestup marockou nocí, několik hubených divokých psů a divných horských lidí, kteří bůhví proč v noci běhají po kopcích. Berberská žena s oslem a koněm na kamenité, pár centimetrů široké stezce, jen ve svitu hvězd. Kdybych měla náhradní čelovku, asi jí ji nechám. A tak si nejsem jistá, jestli jsme šli správně, nebo jsme podle plánku a potmě zase netrefili tu správnou sestupovou cestu, každopádně večeři v hotýlku dnes rozhodně nestihneme.

Praktické informace:

Nechoďte pozdě na večeři, naštvete zbytek výletníků i hostitele, a studený tažín prostě není ono. Dále: Lezte jedině na dvojčatech! Když říznete jedno, máte šanci, že vám zbude alespoň druhé. Vážně, místní vápno je tak ostré, že raději vůbec nepadejte, a když, tak ne přes hranu. Nebuďte taková prasata, abyste si vzali jenom 50tku, když mezi štandama je vzdálenost přesně 50 metrů. Friendy, friendy, friendy! Budete za ně vděční. Vemte si jich alespoň pět, spíš menších než větších. Opalovací krém vysokého faktoru nanést před nástupem rovnou na nos :).

Naše skupina navštívila Todru v únoru, a počasí bylo tak akorát, že se na sluníčku dalo vydržet, a nebylo přehnané vedro. Ve stínu ale doporučuju péřovku, v údolí u řeky je zima, a pokud chcete zůstat jenom na sportovkách v kaňonu, sluníčko vůbec nepotkáte. Jestli chcete svůj vlastní rukopis průvodce (což doporučuju), pan lezec bydlí v hotýlku hned u vchodu do soutěsky. Doptejte se po něm. Ubytovat se můžete kdekoliv u místních, penzionů a hotýlků je zde dost. Standardní cena je 50 dirhamů na noc, tak se nenechte okrást :) budou to na vás zkoušet. Do Todry se dostanete nejlépe taxíkem z Tinerhiru (Tinghir) a taxa je 10-50 dirhamů, podle toho, jestli jedete ve dne nebo v noci. Snažte se cenu vždy usmlouvat na co nejnižší částku.

Přeji krásné lezení!

Maroko Afrika Lezení